Petra Kamínková:
Můj den

RunCzech Story



Ve věku, kdy naprostá většina jejich soupeřek už dávno pověsila běžecké boty na hřebík, ona stále patří mezi nejlepší. Věčně usměvavá vytrvalkyně se dnes běháním vyloženě baví. A jen tak mimochodem pořád vyhrává. I přesto, že s manželem doma na Svatém Kopečku u Olomouce vedou rodinnou hospůdku a malý penzion, což oběma zabere spoustu času. Petra Kamínková to však stále s běháním zvládá kombinovat víc než dobře a do závodního důchodu se rozhodně nechystá.

Jenom běháním jsem se nikdy neživila, vždycky jsem u toho normálně pracovala. Jednu dobu dokonce na benzince, kde jsem dělala dvanáctky od pěti do pěti a na závody jezdila rovnou z noční. Pak jsme zase začali obchodovat se sypanými čaji, to byl hodně kočovný život. A před patnácti lety jsme si manželem doma otevřeli vlastní rodinnou hospůdku U Kameňa.

Dlouho jsem vůbec netušila, kolik mám titulů z mistrovství republiky dospělých, ale nedávno mě někdo donutil je spočítat a je jich 42. Všechny mistrovské medaile bych už asi nenašla. Něco máme vystavené a něco ve sklepě v krabicích. Když je člověk mladý a dostává medaile na každém závodu, tolik si jich neváží. Teď mě třeba trochu mrzí, že jsem si neschovávala startovní čísla z maratonů. Ty bych si ráda vystavila, ale já vlastně už ani nevím, kolik maratonů jsem vůbec běžela. Myslím, že něco mezi třinácti a patnácti.

Nechci říct, že je běhání smysl mého života, ale životní styl určitě ano.

Pokud se neděje něco mimořádného, ráno vstávám kolem osmé. Mám ráda, když se můžu v klidu nasnídat, tomu věnuju každý den půl hodinku moc ráda. Pak jdu uklidit hospodu, a jestli tu máme ubytované hosty, uklízím ještě pokoje. Musím vytřít, vysát, ustlat postele, prostě dát všechno dohromady.

Když se k nám někdo vrátí třeba po dvou letech, často nám říká, jak je hezké, že se tu nic nezměnilo. Pořád tu vaří manžel, uklízím a obsluhuju já a občas pomáhá máma. Holt rodinný podnik.

Les máme pár stovek metrů daleko a já do něj chodím běhat skoro každý den. Dopoledne udělám, co je potřeba, a kolem jedné chodím na trénink. I když, trénink.. Já tomu spíš říkám výběh do lesa.

Dřív jsem do tréninku vážně hodně bušila, chodila jsem běhat ráno, dopoledne udělala práci a po obědě jsem si dala ještě druhou fázi a pak zase do práce. Za týden jsem mívala třeba 130 kilometrů, fakt jsem makala. Teď běhám úseky do 200 metrů, takové prodloužené rovinky tomu říkám, tempový běh do deseti kilometrů a svižnější dvacku chodím jednou týdně. Zbytek si jenom tak klušu a ono to pořád jde, o moc jsem nezpomalila. Sama nechápu, jak je to vůbec možné.

Dost mě překvapuje, že stačím mladým holkám, i na desítku. Skoro si říkám, že je možná lepší k běhání něco dělat, aby měl člověk v hlavě ještě něco jiného než atletiku. Navíc uživit se jenom běháním, to v našich podmínkách prostě nejde.

Ještě zhruba před pěti lety jsem po závodech jezdila hodně intenzivně. Běhalo se každý víkend, kolikrát jeden závod v sobotu a druhý v neděli. V České republice jich přitom bylo za rok asi pět, jezdilo se Holandsko, Německo nebo Švýcarsko

Ve své top formě jsem měla podobné výsledky, jako má dnes Evča Vrabcová. Desítku jsem běhala na počkání za 33 minut, obvykle v rozmezí 32:30 až 33:30, takže jsem se do první trojky vešla vždycky. Dnes je sice větší konkurence, ale taky mnohem lepší prizemoney. Já když vyhrála pět set euro, to už muselo být.

Když jsem byla mladá, asi rok jsem vůbec neběhala. Bylo to takové rozjařené období, kdy jsem šla poprvé na diskotéku a podobně. Trvalo asi rok, než mi došlo, že běh a lidi kolem sportu jsou daleko hezčí. Ale návrat nebyl snadný, já za tu dobu přibrala asi deset kilo a nebylo úplně snadné s tím běhat.

Závody mě pořád hodně baví a jsem ráda, že se jeden velký běží skoro doma. Olomoucký půlmaraton je moje srdcovka, na které nechci chybět. Olomouc si navíc takový závod rozhodně zaslouží.

Bez běhání bych sice nemohla být, ale na druhou stranu si vážím toho, že máme s manželem vlastní živnost. Moje perspektiva v jiné práci by nebyla úplně dobrá a takhle děláme doma to svoje.

Máme výhodu, že máme podnik ve svém domě, takže neplatíme nájem, ale zase si musíme vydělat na zimu. V létě proto hodně pracujeme, vlastně každý den. Volnější režim je právě přes zimu, kdy trochu víc odpočíváme.

I když je na Svatém Kopečku velká konkurence a my nejsme restaurace, hosti se k nám rádi vrací. Třeba letos po půlmaratonu v Olomouci se za námi zastavil pan doktor Pirk, to mi udělalo radost.

Zavíráme podle hostů. Já se sice snažím chodit spát po půlnoci, ale manžel je tu kolikrát do půl třetí ráno. Lidí už si prostě zvykli, že když se jde kolem Kamínků a je otevřeno, nikdo je nevyhodí.

Já už si kolikrát říkala, že budu běhat jenom pro radost, ale když mám na sobě startovní číslo, stejně chci běžet nejlíp, jak umím. Prostě mě to baví.

Podívej se na další RunCzech Story